Namísto toho, aby se dnes snažila každá politická strana vnutit svou vizi zdravotnictví všem ostatním, bychom se měli přestat navzájem šikanovat a umožnit každému svobodnou volbu. Smysluplná liberální reforma financování zdravotnictví by tak měla zachovat solidaritu systému a zároveň každému právo se rozhodnout o tom, co a jak se bude hradit z jeho zdravotního pojištění.
Liberální reforma zdravotnictví, která nebude levicově ani pravicově populistická a zároveň bude ústavně konformní, by tak měla mít tři základní kameny. Prvním je jednoznačné vyčlenění VZP jako garanta ústavního práva na „bezplatnou“ péči. Ostatní zdravotní pojišťovny by měly získat volnost ve stanovení úhrad a míry spoluúčasti (včetně možných příplatků na pojistném) a to v rozmezí stanoveném zákonem. VZP by tedy byla určena pro lidi, kteří se nechtějí sami rozhodovat a vyhovuje jim většinový pohled na věc (mainstream), zatímco ostatní pojišťovny by byly doménou lidí, kteří chtějí o svém zdraví činit individuální informovaná a svobodná rozhodnutí. To je významná změna oproti stávajícímu systému, ve kterém se jednotlivé pojišťovny nijak neliší. Dnešní systém tak není flexibilní a není schopen nijak uspokojit individuální požadavky pojištěnců na péči o zdraví, které nekorespondují s pohledem většinové společnosti. Solidarita bohatých s chudými by přitom měla zůstat v systému zachována ve stávajícím rozsahu, který je popsán dále.
Druhým základním kamenem by měla být samospráva pojišťoven (s výjimkou VZP) jejich pojištěnci. Pojišťovny by tedy nebyly komerčními korporacemi, ale byly by vlastněné svými pojištěnci, kteří by si volili svou správní a dozorčí radu, která následně jmenuje ředitelem kvalifikovaného odborníka. Česká národní banka, která nyní dohlíží na všechny nezdravotní pojišťovny, by dohlížela nad tím, že pojistný plán zdravotních pojišťoven bude sestaven každý rok předem, a to jako rozpočtově neutrální. Určování rozsahu úhrad a spoluúčasti, za předpokladu zachování rovnosti příjmů a výdajů v daném roce, totiž musí vycházet z přání a požadavků pojištěnců. Tyto požadavky by byly zjištěny formou voleb zástupců pojištěnců do správní rady pojišťovny. Toto není tak revoluční řešení, jak by se mohlo zdát, protože podle aktuální legislativy platné od roku 1992 by měla být již třetina správních a dozorčích rad pojišťoven volena pojištěnci (s výjimkou VZP). Toto právo je však pojištěncům dlouhodobě odpíráno vyhláškou s výmluvou na obtížnou realizovatelnost, která však při dnešní možnosti elektronického hlasování již neobstojí.
Posledním základním kamenem je solidarita systému, která by měla být udržena v aktuálním rozsahu. Veřejnosti je však dnešní způsob jejího zajištění málo známý. Pojistné, zasílané nyní zaměstnavatelem či OSVČ na účet zdravotní pojišťovny totiž dnes není přímým příjmem této zdravotní pojišťovny i když je zasíláno na její účet. Suma takto vybraného pojistného ve všech pojišťovnách, navýšená o platbu z rozpočtu za tzv. státní pojištěnce (senioři, děti, nezaměstnaní), se totiž 100% přerozděluje mezi všemi pojišťovnami podle indexů věku a pohlaví a navíc se zohledňují výjimečně nákladní pojištěnci (např. hemofilici). Tento mechanismus bude, dle již platných zákonů, v roce 2018 navíc posílen o další prvek, kdy pojišťovna získá z přerozdělení více peněz na pojištěnce s chronickými chorobami (např. cukrovka) nezávisle na jejich věku. Pojišťovna, zaměřující se na nábor mladých a zdravých pojištěnců, tedy už dnes je a do budoucna zůstane především příjmově velmi chudou zdravotní pojišťovnou, což koresponduje s jejími minimálními výdaji. Tento mechanismus by se tedy měnit neměl. Reálnou solidaritu systému v navrhovaném systému zajišťuje fakt, že díky plnému přerozdělení vynaloží stát na léčení stejně nemocných lidí vždy stejně peněz, ať jsou jakkoliv bohatí, a bez ohledu na to, u jaké jsou pojišťovny.
Je vhodné zdůraznit, že VZP není v tomto návrhu myšlena jako odkladiště chudých, ale primárně jako řešení pro ty, co se nechtějí rozhodovat. Standard hrazený VZP na základě vyhlášek by totiž měl výrazně větší rozsah než ono naprosté minimum stanovené zákonem pro ostatní pojišťovny. Důvodem minimalistického rozsahu zákonného minima je to, aby se ty ostatní pojišťovny mohly od sebe nějak odlišit v rovině úhrad ale i spoluúčasti. Například pokud by byla uzákoněna pro pojištěnce VZP povinnost hradit příspěvek na stravu 60 Kč za hospitalizační den, tak ostatní zdravotní pojišťovny by mohly mít (díky volnosti ke stanovení spoluúčasti) tento příspěvek nejen vyšší, ale také nižší nebo nulový. Bylo by pouze na nich, jak zajistí, že jejich plán hospodaření bude každý rok vycházet jako vyrovnaný. Způsobů, jak může pojišťovna zlepšit své hospodaření na základě požadavků svých pojištěnců je přitom několik. Základem jsou samozřejmě transparentní nákupy a investice. Dále může zdravotní pojišťovna omezit úhrady péče, která nebudou v zákonem stanoveném minimu (lze očekávat, že by tam nebylo například umělé oplodnění). Lze se vydat také cestou tzv. řízené péče, kdy pojišťovna předvybere svým pojištěncům užší síť smluvních poskytovatelů, u kterých nakoupí služby efektivněji a lépe také řídí návaznost péče. Další cestou může být zaměření na moderní metody, které vedou k finančním úsporám v následné péči (například kratší rehabilitace po robotické chirurgii). Pak má pojišťovna možnost zvýšení spoluúčasti a to ve formě přímých plateb u lékaře za část služeb (například v oblasti stomatologie), anebo ve formě tzv. nominálního pojistného. Nominální pojistné znamená, že pojišťovna stanoví fixní příplatek (například 100 Kč měsíčně) pro všechny své pojištěnce jako příjem navíc nad přerozdělení od státu a za tyto peníze pak může poskytnout svým pojištěncům více lepších služeb. Tento fixní příplatek se pak vztahuje i na ty, za které platí základní pojistné stát (děti, studenti, nezaměstnaní, senioři). Všechny tyto možnosti by se pochopitelně odvíjely od vůle pojištěnců dané pojišťovny, kteří si zvolí své zástupce do její správní rady. Vzhledem k tomu, že jde o peníze na péči o zdraví těchto pojištěnců, není žádný důvod, proč by měl do detailů nastavení úhrad samosprávných zdravotních pojišťoven mluvit stát nebo vybraní zaměstnavatelé, jako je tomu dnes.
Lze očekávat, že se postupně vyprofilují vedle VZP různé samosprávné zdravotní pojišťovny víceméně odpovídající ideologickému pohledu jednotlivých politických stran na zdravotnictví či jiného zájmu pojištěnců. S jistou nadsázkou může vzniknout například pojišťovna s vysokou spoluúčastí (ODS), pojišťovna s nominální pojistným (TOP09), pojišťovna s nulovou spoluúčastí (KSČM/ČSSD) či pojišťovna hradící alternativní způsoby péče (Zelení). Aktuální limit 100.000 pojištěnců pro založení zdravotní pojišťovny by mohl zůstat zachován. Díky zachování plného přerozdělení základního pojistného by si tak každý mohl zařídit své zdravotnictví podle svého informovaného a svobodného rozhodnutí. Nebylo by ani nutné nutit stávající zaměstnanecké zdravotní pojišťovny ke konverzi na samosprávnou pojišťovnu – mohly by se samy rozhodnout zůstat zbytečným klonem VZP, sloučit se s VZP nebo přeměnit na samosprávnou zdravotní pojišťovnu.
U VZP by v podstatě k žádným významným změnám dojít nemuselo, a její úhradová politika by byla nadále řízena vyhláškami Ministerstva zdravotnictví. Lze případně uvažovat o zmenšení počtu členů správní rady VZP na cca 15 členů (stejně jako v ostatních zdravotních pojišťovnách) z aktuálních 30 členů (z nichž 10 je jmenovaných vládou a 20 volených poslanci). Cestou VZP by vláda především realizovat ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči pro všechny, kteří se tím nechtějí nebo nemohou hlouběji zabývat. Pokud se však někdo rozhodne svého ústavního práva nevyužít, měl by mít možnost přejít k jiné zdravotní pojišťovně anebo si založit s dalšími alespoň 99.999 lidmi pojišťovnu vlastní. Právo na bezplatné zdravotnictví je totiž právem každého občana a nikoliv jeho povinností toho využít.
Upraveno z původního znění pro Pirátské listy.