Reklama
 
Blog | Zdeněk Hřib

Návrh samosprávných zdravotních pojišťoven

Ve zdravotnictví se tento rok utratí 277 miliard korun z veřejného zdravotního pojištění. Aktuálně jsou však zdravotní pojišťovny řízeny úředníky, kteří nemají žádnou skutečnou odpovědnost a ani žádný důvod vycházet lidem vstříc. Zdravotní pojišťovny jsou také nyní často obětí korupčních tlaků a politického trafikantství. Pojišťovny o svých pojištěncích shromažďují i velké množství citlivých osobních údajů, což umocňuje potřebu demokratické kontroly.

Řešení spočívá v postupné evoluci stávajícího systému, respektive jeho dopracování do smysluplné podoby. Soukromá obchodní forma správce veřejného zdravotního pojištění by neměla být přípustná a kromě státní VZP (garantující péči ve stávajícím rozsahu) by měla být umožněna existence veřejných a neziskových samosprávných zdravotních pojišťoven.

Volba správních a dozorčích rad

V samosprávných pojišťovnách by si pojištěnci sami přímo volili svou správní a dozorčí radu a bylo by jim umožněno stanovit si úhrady za zdravotní služby odlišně od VZP. Stávající zaměstnanecké pojišťovny by mohly buď pokračovat v dosavadní podobě klonu VZP, anebo se na základě rozhodnutí svých stávajících správních rad sloučit s VZP či přeměnit na skutečnou samosprávnou pojišťovnu. Takové přeměny se nijak nedotýkají žádných vlastnických vztahů, protože stávající zákon č. 280/1992 Sb. (o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách), nepracuje s pojmem „vlastník“ a ani původní zakladatel pojišťovny k ní nemá žádná práva. Díky opakovaným fúzím zdravotních pojišťoven je navíc dnes prakticky nemožné říct, kdo by to měl být. Například u České průmyslové zdravotní pojišťovny, která vznikla postupným sloučením pojišťoven Hutnické, ATLAS, AGEL, ČNZP a Metal-Aliance. Vrácení původní kauce 100 miliónů korun, nutné k prvotnímu založení zdravotní pojišťovny, by nicméně nebyl finanční problém, protože i ta nejmenší zdravotní pojišťovna u nás má pravidelný a garantovaný roční příjem 3,5 miliardy Kč z přerozděleného veřejného zdravotního pojištění.

Koncept samosprávných zdravotních pojišťoven představuje návrat k historicky původní formě pojišťoven, protože první pojišťovny zřízené na našem území ještě za Rakouska-Uherska byly tzv. „vzájemné“ a měly tedy v podstatě samosprávnou podobu. Takto začínal v roce 1827 i „Císařsko-královský, privilegovaný, český, společný náhradu škody ohněm svedené pojišťující ústav“, který pod změněným názvem „První česká vzájemná pojišťovna“ v roce 1881 zaplatil škodu na vyhořelém Národním divadle. Lidé se prostě sdružovali, aby rozložili riziko (např. požáru či povodně), které by bylo pro nezajištěného jednotlivce likvidační. Nepotřebovali žádné oligarchy ani jejich korporace k tomu, aby mohli žít beze strachu o svou budoucnost. Do nedávné doby bylo takovéto řešení u zdravotních pojišťoven obtížně realizovatelné, protože pro jejich racionální fungování je potřeba dostatečný počet pojištěnců – dle aktuální legislativy alespoň 100 tisíc osob. Vzhledem tomu, že pojišťovna může mít celostátní působnost, tak prezenční volba správní a dozorčí rady v takovéto samosprávě by byla organizačně nesnadná a finančně velmi nákladná. To však může vyřešit možnost volby přes internet, anebo pomocí CzechPointu na každém obecním úřadě i poště. Tímto způsobem nám mohou moderní technologie umožnit dříve nemyslitelné rozhodování o nás samotných, namísto jejich zneužívání pro sledování a další šikanu.

Zásadní otázkou voleb do takovéto samosprávy by byla nepochybně otázka nominací. Pro tento účel si lze představit kombinaci více způsobů realizace. Klasickou metodou je získání podpory pro kandidáta mezi budoucími voliteli (pojištěnci) prezenčně nebo online, což by musela daná zdravotní pojišťovna zprostředkovat na svém webu. Další možností je složení volební kauce kandidátem, která by propadla v případě nezískání určitého minimálního počtu hlasů. Lze si také představit možnost nominace od stávajícího člena rady. Eventuálně připadá v úvahu možnost stanovení jedné nebo více „nominačních organizací“, kterou by byla právnická osoba určená při založení samosprávné zdravotní pojišťovny coby subjekt, oprávněný podávat přímou nominaci kandidátů. Určení nominační organizace by bylo možné měnit například hlasováním dvoutřetinové většiny všech členů dozorčí rady. Aktuálně fungují u stávajících zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven jako takovéto nominační organizace významní zaměstnavatelé nebo odborové organizace pojištěnců.

Dohled nad zdravotními pojišťovnami

Zásadní záležitostí samosprávné vzájemné zdravotní pojišťovny by bylo samozřejmě udržení vyrovnaného rozpočtu. Takovýto subjekt netvoří zisk, ale udržuje hospodaření každý rok na „kladné nule“. V rovině dohledu nad dodržováním tohoto pravidla není potřeba vymýšlet nic nového. Nad nezdravotními pojišťovnami vykonává dohled Česká národní banka a stejně tak by měla dohlížet i na zdravotní pojišťovny.

Jedná se primárně o dohled nad tím, zdali je jejich pojistný plán na každý rok sestaven jako rozpočtově vyrovnaný, protože zdravotní pojišťovny by nemohly vytvářet dluhy. V případě hrozícího problému (například zpožďování plateb zdravotnickým zařízením) by nastoupil standardní mechanismus nucené správy s dočasným omezením možnosti přestupu pojištěnců k jiné pojišťovně. Vzhledem k tomu, že pojišťovna by měla stále garantovaný pravidelný příjem ze zdravotního pojištění za své pojištěnce, tak lze očekávat, že by nucená správa netrvala příliš dlouho. Od sloučení dohledu nad pojišťovnami a finančními institucemi pod Českou národní banku v roce 2006 ostatně žádná pojišťovna v ČR nezkrachovala. Důvodem tohoto sjednocení dohledu ve finančním sektoru byly i někdejší problémy komerční pojišťovny Morava po velkých povodních v roce 1997, kdy tehdy platný zákon o pojišťovnictví neupravoval možnost ustavení nucené správy nebo převod pojistných smluv.

Jedním z důvodů proč umožnit vznik samosprávných pojišťoven je snaha vyjít vstříc pojištěncům, kterým nevyhovuje státem definovaný (mainstreamový) úhradový standard a chtějí se svým zdravotním pojištěním naložit jinak. Zásadní pravomocí správní rady by tedy bylo určení úhradového standardu dané samosprávné zdravotní pojišťovny, který by byl součástí jejího pojistného plánu na daný rok. S tímto plánem by byli pojištěnci včas seznámeni, aby se případně mohli rozhodnout změnit svou zdravotní pojišťovnu. Lze očekávat, že změna pojišťovny by byla možná pouze jednou ročně a byla by zatížena poplatkem tak, aby pojištěnci byli motivováni k pečlivému výběru pojišťovny z dlouhodobého hlediska, a nikoliv pouze na základě aktuální nabídky klíčenky zdarma za přestup. Lze očekávat, že v zájmu stabilizace pojistného kmene by některé výběrové služby stanovila pojišťovna v pojistném plánu předem jako hrazené jen těm pojištěncům, kteří už jsou u pojišťovny nějakou dobu.

Konkurence mezi pojišťovnami

Správní rada by tedy pro své pojištěnce určila úhradový standard, čímž by se všechny ostatní výkony automaticky staly nadstandardem, na který by si mohli připlatit. Dále by mohla stanovit míru spoluúčasti fixní či procentuální pro jednotlivé hrazené výkony (vlastní „regulační poplatky“ nebo „švýcarský model“). Lze očekávat, že některé pojišťovny by sdružovaly pojištěnce, kteří mají zájem spíše na plné úhradě běžné péče a jiné by se soustředily zase na pojištěnce, kteří preferují spíše úhradu vysoce nákladných výkonů a běžnou péči si chtějí hradit sami. Přímá volba správních rad takovýchto pojišťoven jejich pojištěnci by pak zjišťovala udržení daného směřování preferovaného pojištěnci právě této pojišťovny.

K dalším nástrojům odlišení pojišťoven by mohla sloužit například možnost určení rozsahu sítě. Někteří lidé preferují možnost chodit kdykoliv ke kterémukoliv lékaři, zatímco jiní očekávají, že jejich pojišťovna provede výběr poskytovatelů a do své sítě zařadí pouze ty nejlepší a více se stará o vzájemnou návaznost jejich služeb. V neposlední řadě by se mohla pojišťovna na základě vůle svých pojištěnců odlišovat pomocí tzv. nominálního pojistného. Tedy fixní měsíční částky (obvykle v řádech stokorun), kterou by mohla pojišťovna vyžadovat ve stejné výši od všech svých pojištěnců a tedy i od osob, za které jinak hradí pojistné stát (děti, studenti, důchodci, nezaměstnaní). Za tento příplatek by pochopitelně nabízela svým pojištěncům pojistný plán vyššího rozsahu než ostatní pojišťovny bez tohoto příplatku.

Úřad arbitra pro řešení sporů

Po vzoru finančního sektoru by měl být vytvořen také úřad pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů mezi samosprávnými pojišťovnami a jejich pojištěnci, podobný úřadu Finančního arbitra na Ministerstvu financí. Úkolem arbitra je vést obě strany ke smírnému vyřešení sporu. Využití jeho služeb ve sporu s finanční institucí je pro spotřebitele bezplatné, není nutné si najímat advokáta a účast finanční instituce je povinná. Rozhodnutí arbitra může být přezkoumáno soudem. Finanční arbitr má v kompetenci převážně finanční instituce a v oblasti pojišťovnictví pod něj spadá jen životní pojištění, ale lze si představit, že by na Ministerstvu zdravotnictví vznikl obdobný orgán Zdravotního arbitra pro zdravotní pojištění. Lze totiž očekávat, že většina těžce nemocných lidí by neměla energii a finance na soudní spor s pojišťovnou v případě nejasnosti v pojistném plánu a sporu o úhradu péče. Aktuálně takováto snadnější cesta pro řešení sporu pojištěnce a zdravotní pojišťovny bohužel neexistuje.

Upraveno z původního znění pro Pirátské listy.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama